Vlčí běžkování aneb Umakartová Vltavice 2007

Datum konání: 26. 1. - 27. 1. 2007
Sekce: Stalo se
Autor: Balů (Ovál)
Vloženo: 6.2.2007
Upraveno: 18.2.2007
Přihlásit se na vlčí běžky, proslavenou každoroční akci, vyžaduje notnou dávku odvahy – z jednoho prostého důvodu: pojem běžkování často zahrnuje i spoustu jiných věcí než jen posouvání se vpřed v projeté stopě. Ale jde hlavně o zážitek, a ten byl letos jak silný, tak dobrý. Až do poslední chvíle nebylo jasné, jestli vůbec napadne sníh. Naštěstí se počasí těsně před odjezdem umoudřilo, dokonce natolik, že nastala sněhová kalamita a na Šumavě, kam jsme měli namířeno, zakázali vstup do lesů. Vzhledem k tomu, že většina lyžařských tras je alespoň částečně obklopena stromy, nebyla protažena ani jedna (snad až na jakýsi údajný čtyřkilometrový okruh na blíže nespecifikovaném místě). Dopad na víkendovou akci byl nepatrný, vedoucí zastali funkci rolby bezchybně a hnát se plnou rychlostí za Oválem, jemuž se od běžek sníh jen práší, je nezapomenutelné – Kuře by mohla vyprávět. Na nádraží se nás sešlo osmnáct a po tříhodinovém kodrcání autobusem a vlakem jsme dorazili do Kubovy Hutě, mimo jiné nejvýše položené železniční stanice v republice. Večer už žádný spoj do Horní Vltavice nejel, a tak jsme slabé čtyři kilometry do penziónu Salivar zvládli pěšky. Hotel je kapitola sama pro sebe. Oplýval nejroztodivnějšími bytostmi – od nerudného pana majitele, který nám za dva dny pobytu stačil vynadat hned několikrát, a družného číšníka Jirky přes bandu čtvrťáků na lyžařském soustředění až po mísu kečupu z Makra (který se sice nehýbal, ale zbýval mu k tomu jen krůček). Na druhou stranu se v Salivaru dalo spát, nenadávali na hluk a byl z něj jednoduchý přístup k lyžařským trasám, takže jsme překousli i ten kečup. V sobotu ráno jsme se vydali na první výlet. Původní plán rozdělit skupinu na starší a mladší byl zavržen – tak jako tak jsme nepostupovali nijak závratnou rychlostí, protože se všechny stopy musely prošlápnout. I bílí vlci se statečně drželi a společně jsme dojeli do Zátoně, kde jsme zakotvili na čaj a housky v hospodě. Odpoledního sjezdu po zasněžené pláni se už nezúčastnil Vašík – ukázalo se, že má teplotu, a Ovál s ním jel autem zpět do hotelu. My ostatní jsme se hezky projeli a po krátkém bloudění v zamrzlých bažinách kolem Vltavy jsme začali šplhat do nějakého kopce, „protože tam nahoře by měl být průsmyk“. Inu, nebyl. Ještě jsme to zkusili vzít trochu bokem, ale skončili jsme v lese, kde se běžek nevzdalo jen několik málo odvážlivců (Báka, Janka). Nakonec jsme se vrátili zpátky na vrchol kopce a svah si sjeli – alespoň malé zadostiučinění za čtyřicetiminutový výstup. Cesta pokračovala kolem několika domků a pak podél řeky, která se posléze stočila a zahryzla do břehu, takže jsme museli nahoru do kopce. Jendovi se podařilo zlomit si na nerovném terénu lyži, ale to už jsme naštěstí byli blízko Lenory a silnice, po které to bylo do Vltavice kousek. Několik nadšenců ještě chvíli pokračovalo na běžkách polem podél svodidel, ale netrvalo dlouho a z pláně pod vozovkou se stal nesjízdný sráz, tak nakonec museli pěšky taky. Večer nechybělo hraní a zpívání – než nás v půl jedenácté Jirka vyhnal, rozezpívali jsme i vedlejší stůl. V neděli ráno sněžilo, tak jsme většinou ani nemazali ve víře, že to „nějak pojede“. Petr zůstal s Vašíkem a Jendou v hotelu a naše (o tři členy chudší) skupinka se vydala k chatě Polka. Cesta proběhla bez úrazů a bez problémů – tucet stromů ležících napříč pomyslnou stopou se nepočítá. Koneckonců bylo docela dobrodružné je přelézat. Ze začátku to šlo s běžkami, po třetím, čtvrtém stromu si je už většina vlků sundala. Malé zklamání přichystala chata Polka, protože byla na zimu zavřená, a my jsme tak byli odkázáni na čaj z termosek. Poslali jsme aspoň pozdrav Polce, když už jsme tu tak mrzli u její jmenovkyně, ale přes urputnou snahu se nenechala ani dvanácti esemeskami vykolejit a odpověděla opravdu trefně: Polka zdraví všechny zdravící Polku z Polky. Polka. Ještě jsme měli čas, tak jsme zastavili na malou „hru“, která se plánovaně zvrhla v koulovačku, ve které jsme byli pod heslem „Nemůžeme je poslat domů suché“ bez přestávky zasypáváni sněhem. Nikdo však nedal svou kůži lacino a strhla se zajímavá bitka. Po půlhodině, unavení a promrzlí, jsme se vydali na zpáteční cestu. Autobus do Vimperka jsme stihli včas a pak už jen stačilo přečkat nad čajem a horkou čokoládou hodinu do odjezdu autobusu do Prahy. Nikdo se neztratil ani nepřibyl, autobus dorazil včas – co dodat? Zbývá jen doufat, že se napřesrok vlčí smečka zase sejde a vyrazí někam do hor. Tentokrát snad i bez sněhové kalamity...











































Počet obrázků na řádek: 2 3 4 5 6 7

Další fotky jsou v samostatné galerii.

Komentáře

Přidat nový komentář

Krátce

Uživatelská nabídka

Login

Hledání

Odkazy

Poslední změna: 20.9.2008, 12:14:48